Vrahova oběť - KAPITOLA DESÁTÁ - Útěk

17. května 2014 v 22:00 | Crazy Girl |  Vrahova oběť
Další kapča je tu!!!! Tak co, princezno? Zdrhneš mu, nebo ne? XD

KAPITOLA DESÁTÁ
Útěk

Ležela jsem v posteli a užívala si tepla, který mi pohodlné peřiny přinášely. Ani nevím, jak jsem se sem dostala. Vůbec si nepamatuju, že bych šla spát.
Proboha. To ne. NE! JÁ SE NEMOHLA S JEFFEM POMILOVAT!
Vykřikla jsem v duchu, otevřela oči a potlačila touhu vyskočit. Věděla jsem, že leží přímo za mnou a spí. Nechtěla jsem ho vzbudit.
Tak jo. Tohle už překračuje meze. Já tu s ním nezůstanu. Uteču ať to stojí, co to stojí. Nemůžu tady být. Prostě nemůžu.
Otočila jsem hlavu. Jeff ležel vedle mě, spal a ve tváři měl spokojený výraz. Pomalu jsem se posadila a uvědomila si, že svoje kalhotky mám na sobě. Zaplavil mě pocit úlevy. Sice se se mnou vyspal, ale kalhotky mi nechal. Aspoň, že tak.
Slezla jsem z postele a co nejtišeji si oblékla svoje oblečení, které bylo vedle postele. Pak jsem se pomalu vyplížila z ložnice. Našlapovat jako kočka, v tom jsem prostě mistr.
Zamířila jsem si to rvnou do předsíně. Nemusela jsem ani rozsvěcet. Už od mala chodím po tmě. Navíc jsem stihla za těch pár dní si to tady zmapovat, takže mi to nedělalo žádné potíže.
Až moc dobře jsem věděla, kam si Jeff dává klíče. Jakmile jsem dorazila k poličce, kde byly jeho klíče, chytla jsem a co nejtišeji je přitiskla k sobě tak, aby mi při zvedání nezacinkaly. Když jsem je držela v ruce, pomaličku a potichoučku jsem se proplížila ke dveřím. Jakmile jsem u nich byla, vybrala jsem si jeden označený klíč, co nejopatrněji ho oddělila od ostatních a chystala se ho strčit do zámku. Ano, to je ono... už je skoro tam... ještě jeden malej kousíček...
"Bejt tebou, tak bych to nedělal."
Prudce jsem se otočila. Jeff tam stál mezi dveřmi a pozoroval mě. Zaplavil mě strach a já se přitiskla ke dveřím. Ve tmě jsem spozorovala, jak jeho levá ruka přešla k vypínači. Lekla jsem se, že ho uvidím nahého, ale jakmile se v místnosti objevilo světlo, ulevilo se mi. Byl oblečený.
Z náhlého světla mě trochu pálily oči, ale když jsem se rozmrkala, přešlo to. Ach jo. Tak on ten spánek jenom předstíral.
Dal se do kroku a můj strach se zvyšoval.
"Jeffe, prosím..." zašeptala jsem, když byl u mě a uzavřel mi prostor.
"Ale no tak, princezno. Přece si nemyslíš, že bych ti ublížil. I když je pravda, že by sis menší trestíček zasloužila," zašeptal mi do ucha svým škodolibým hlasem. Ucítila jsem, jak se mě chystá políbit na krku. Ne. Už nemůžu být měkota. On si moji milost a slitování nezaslouží.
Promiň, Jeffe. Ale nemám na vybranou.
Nabrala jsem odvahu a pořádně toho parchanta kopla do rozkroku. Neplýtvala jsem časem a zatímco on skučel bolestí, já ho odstrčila a rozběhla se pryč. Když to nejde dveřmi, musí to jít jinudy.
Rozběhla jsem se do kuchyně, z ní do obýváku, kde jsem rychle otevřela dveře balkónu a vešla do něj. Mám štěstí, že Jeff nebydlí v paneláku, a že je balkón docela nízko, takže si při skoku maximálně vyrazím dech nebo něco narazím.
Rychle jsem se chytla zábradlí a zadívala se dolů. Pravda, tahle výška by mi kromě vyražení dechu nic neudělala, ale představa, že bych z ní měla skočit, mě děsila. Už od jakživa mám fobii z výšek.
Zkus něco lehčího!
Zakřičela jsem na sebe v duchu. Otočila jsem se a chtěla se vydat to zkusit někam jinam, ale dřív, než jsem stihla udělat jed jediný krok, se mezi dveřmi balkónu objevil Jeff. Světlo dorůstajícího měsíce posvítilo na jeho tvář. Tvářil se, jako kdybych ho nikam nekopla. Sakra, ten kluk toho musí mít opravdu hodně za sebou.
"No tak, princezno. Přece bys mi neutekla," usmál se na mě zlovolně.
Zděšeně jsem otočila hlavu a podívala se dolů z balkónu. Jestli neskočím, už nikdy nedostanu šanci uprchnout.
Zpětně jsem se podívala na Jeffa. Chystal se udělat krok. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla, přeskočila zábradlí... a skočil dolů. Při tom na mě Jeff něco zařval, ale já nevěděla, co.
Byl to krátký pád. Dopadla jsem na záda a vyrazila si dech. Přes všechnu tu bolest jsem neváhala, postavila se a dala se do běhu. Mému vyraženému dechu to moc nepomohlo. Téměř jsem se u běhu dusila. Po nějaké chvilce jsem dorazila ke kraji města. Tam jsem bez váhání zalezla do slepé uličky. Opřela jsem se o zeď a lapala po dechu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bara bara | 17. května 2014 v 22:19 | Reagovat

super uz se tesim na dalsi :-)

2 Crazy Girl Crazy Girl | E-mail | Web | 17. května 2014 v 22:21 | Reagovat

[1]: Jsem ráda :-)

3 Kikča Kikča | E-mail | Web | 18. května 2014 v 17:17 | Reagovat

Chci hned další!!!!!!!!!!!!!!!!! :-D

4 Crazy Girl Crazy Girl | E-mail | Web | 18. května 2014 v 18:16 | Reagovat

[3]: Neboj, pracuje se, pracuje :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama