Vrahova oběť - KAPITOLA TŘETÍ - První rande

20. dubna 2014 v 8:41 | Crazy Girl |  Vrahova oběť
KONEČNĚ JSEM SE K TÉ TŘETÍ KAPITOLE DOKOPALA! HURÁ! Tak, co nás tady čeká? Průběh tande těch dvou holubiček XD


KAPITOLA TŘETÍ
První rande

Tak nějak kolem šesté hodiny večer jsem byla osprchovaná a vybírala si oblečení. Vytahovala jsem ze skříně různá pěkná trička a džíny, ale pořád to nebylo ono.
"Škoda, že tu není mamka, teď by se mi její pomoc velice hodila," zamumlala jsem si pro sebe. A v tom mě to napadlo. Vzala jsem z kuchyně židli, vylezla na ní a ze skříně vytáhla krásné, černé šaty. Já vím, moc se to nehodí, jít na první rande v černém. Jenže když jsem v nich na nový školní rok přišla do školy, spolužačky mi je vychvalovaly a házely po mě závistivé pohledy. A jak byly potom smutné, když zjistili, že nevím, odkud jsou, protože mi je mamka vybrala jako dárek k mým šestnáctinám.
Oblékla jsem si je a podívala se na sebe do zrcadla. Spatřila jsem šestnáctiletou holku sportovní postavy s drobnou, kulatou tváří, tmavýma očima a až k pasu dlouhými, špinavě blond zbarvenými vlasy. Musela jsem uznat, že mi to v těch šatech opravdu sluší.
Navonila jsem se deodorantem vonícím po vanilce, obula si černé kožené kozačky a sjela dolů výtahem. Byla jsem nervózní jak něco. Na chviličku jsem si přála, aby se výtah sekl. Na druhou stranu jsem se hodně těšila, takže jsem nevěděla, na jaké vlně pocitů jsem.
Vyšla jsem z baráku a zahla za roh. Okamžitě jsem ho spatřila. Byl oblečený v černém elegantním obleku a jeho vlasy, zbarvané jako havraní pěří, byly učesané. Opravdu mu to slušelo.
Když jsem k němu došla, první, co udělal, bylo, že mě políbil na ruku. Pak se napřímil (neustále se mi při tom díval do očí) a s úsměvem se zeptal: "Připravená?"
Ne. "Ano," odpověděla jsem, i když trochu nervózně. Chytili jsme se za ruce a vydali se směrem k restauraci, která odtud moc daleko nebyla.
"Sluší ti to, princezno," řekl, aniž by v jeho hlase zazněla alespoň špetka nervozity. Páni, ten kluk má ale odvahu. Čekala bych, že bude nervózní, ale on ne. Má opravdu odvahu, když se nebojí toho, že první rande nevyjde.
"Díky. Tobě to taky sluší," odpověděla jsem. Moje nervozita ještě více vzrostla a já si musela dát pozor, abych se nezachvěla. Já vím, nic vážného by se nestalo, ale nechtěla jsem to dát příliš najevo.
"To ne. Vypadám v tom arogantně." Páni. Ještě nikdy jsem neviděla skromného kluka.
"Mně se to líbí. A opravdu ti to moc sluší," nedala jsem se usmála se na něj.
"Díky. Nečekal jsem, že si vemeš černé šaty. Chci tím říct, že jsi mě překvapila. Spousta holek na černou moc není."
"Vím jak to myslíš. Upřímně řečeno, i ty jsi mě překvapil," odvětila jsem.
"Tak to jsem rád," řekl a jeho milý úsměv se ještě rozšířil. Připadala jsem si jako v ohni. Takhle nervózní jsem ještě nikdy nebyla. Zastřelte mě.
"Dámy první," řekl, když jsme po malé chvilce dorazili a sedali si k jednomu z těch stolů, co byly venku. A teď mělo přijít to nejhorší: rozhovor. Ani jeden z nás nevěděl, kdo má začít. Začínala jsem uvažovat o tom, že bych začala já, když v tom k nám (naštěstí) přišla servírka.
"Tak co to bude?" zeptala se a mile se přitom usmívala. Užuž jsem otevírala ústa, abych jí řekla, že bych si dala hrokou čokoládu, ale Jeff mě předběhl.
"Dvakrát horkou čokoládu, prosím."
Jak to poznal?! Jak věděl, že mám ráda horkou čokoládu? Nebo to byla jen náhoda? Sakra, ten kluk umí překvapit.
"Dobře. A ještě něco?"
"To bude prozatím všechno," odpověděl jí a já jen horlive přikývla.
"Jak si věděl, že mám ráda horkou čokoládu?" zeptala jsem se ho užasle, když servírka odešla.
Jenom se ušklíbl. "To tvoje oči. Hodně toho o tobě prozradí."
"O-opravdu?"
"Jo. Po kom si je podědila? Po matce? Po otci?"
"Po matce." Odpověděla jsem. Nervozita a vzrušení, to všechno bylo najednou pryč. Jakoby ty negativní pocity ta otázka zahnala. "A po kom si je podědil ty? Takováhle krásná modrá se jen tak nevidí. Ani můj bratr je nemá takové." Tohle nebyl způsob balení! Fakt! Nekecám! Můj brácha má opravdu pěkné oči, ale ne takové, jako má Jeff.
"Po dědečkovi. Když je viděl táta, říkal, že já ani nemůžu být jeho syn. On a matka mají totiž zelené oči. Dlouho mě to znepokojovalo. Dokud jsem se nedozvěděl, že stejné má i děda."
"Tak tohle já znám. I můj táta o mém bratrovi řekl, že nemůže být jeho, když zjistil, že nepodědil oči po něm." To je taky pravda. Sice jsem svědkem toho rozhovoru nebyla, ale jednou jsem totiž slyšela, jak na to mamka nahlas vzpomíná.
Už jsem se chystala položit mu další otázku, když v tom ta servírka opětně přišla a dala nám na stůl obě dvě horké čokolády se šlehačkou, která bylá posypaná pidi kousky šokolády. Zjevně asi odhalila, o co tu běží, protože nám je ještě vyzdobila těmi malými barevnými deštníčky na párátku, které se zapichují malým dětem do zmrzlinových pohárů.
"Děkujeme," poděkovali jsme oba dva naráz.
"Prosím," odpověděla a ladným krokem vykročila k jinému stolu, aby tam mohla donést nějakou limonádu. Asi je tu nová.
Vzala jsem si lžičku a nabrala si na ni trochu té šlehačky posypané čokoládou.
"Kdy jsem naposledy měla horkou čokoládu, tak na to se už nepamatuju," zamumlala jsem blahem.
"Do restaurace moc často nechodíš, co?"
"Ne. Sice máme suprovej byt, ale zas tak bohatí nejsme.
"Kde tvoji rodiče pracují, jestli se můžu zeptat?" otázal se. Zvědavec jeden zvědavej.
"Moje mamka pracuje ve Fitku a ještě dělá Spinning instruktorku. Táta pracuje někde v Dobroníně, takže o jeho práci nevím ani ň. A co tvoji?" zeptala jsem se ho na oplátku. Tak a teď schválně, co mi odpoví.
"Matka pracuje jako doktorka a otec jako spisovatel." Tak tohle mě dostalo. Já toužím být spisovatelkou, plus k tomu jsem děsně zamilovaná do knih. Ach jo. Co já bych dala za otce spisovatele.
"Co píše za knihy?"
"Tak různě. Dobrodružné, detektivky, horory, romantiky, prostě to, co ho napadne."
"Řekl by jsi mi, prosím, nějaké z nich? Já totiž hrozně ráda čtu a psaní je můj život, takže...no, víš co."
"No, jestli máš ráda horory, tak bych ti poradil knihu Na křídlech anděla a nebo Zabiják spravedlnosti." A do háje. Tak tohle je hodně zajímavé.
"Tak to jsi mi poradil dobře, protože se už vidím, jak si kupuju někde v knihkupectví." Oba dva jsme se rozesmáli. Zatraceně, kdy já přestanu z pusy vypouštět tyhle řeči? Asi nikdy.
"Vážně? Tak to jsem rád." Pak mě něžně chytil za ruku, kterou jsem měla na stole, a jednoduše zarecitoval: "Nechť temná noc padne, nechť s temnotou přijde strach, nechť se krásné ženy schovají před ní."
Zezačátku jsem nevěděla, proč to řekl, ale po pár vteřinách mi to došlo: na obloze se začínaly objevovat hvězdy a začínala dostávat tmavou sytě modrou. A kdy jsem tu horkou čokoládu vypila? Do háje. Já jsem do něj tak zakoukaná, že ani nevnímám realitu.
"Dáte si ještě něco?" zeptala se servírka.
"My už zaplatíme," odpověděl Jeff zdvořile a vytáhl z kapsy černou peněženku, na které byla bílá usmívající se lebka (tyhle motivy já žeru).

"Bylo to pravdu nádherné, líbilo se mi to," říkala jsem Jeffovi, když jsme stáli před našim barákem.
"Není zač. Nádherné to bylo jen díky tobě." Zatraceně. Já ho asi jednoho krásnáho dne za tu jeho zdvořilost asi zatáhnu k sobě do postele, protože tohle už není možné. Prosmí, nedivte se mi. Vždyť zdvořilejší kluk snad ani neexistuje.
Sklonil se, políbil mě na tvář a nakonec na ruku.
"Měj se, princezno."
"Ty taky." Pak jsme se rozešli každý jiným směrem neustále po sobě házející úsměvy. Jakmile jsem se dostala za dveře bytu, musela jsem si dát velký pozor, abych se nesvalila na zem blahem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kikča Kikča | E-mail | Web | 21. dubna 2014 v 10:02 | Reagovat

Sakra Moc krásný :OO A ten konec!! Chceš mě zabít!! Hned další kapitolu D: :DD

2 Kačíí Kačíí | Web | 21. dubna 2014 v 10:32 | Reagovat

Tak romantický, miluju to :3 .) ;)
Taky bych chtěla mít tátu spisovatele :D :D Moc se těším na další kapitolu :) ;)

3 Crazy Girl Crazy Girl | E-mail | Web | 21. dubna 2014 v 10:57 | Reagovat

[2]: Su ráda, že se líbí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama