Vrahova oběť - KAPITOLA PÁTÁ - Hřbitov

25. dubna 2014 v 18:44 | Crazy Girl |  Vrahova oběť
Tak tady máte další kapču, když jste ji tolik chtěli. Tak Jeffe, proč jsi svoji holubičku v předchozí kapitole pozval na hřbitov?

KAPITOLA PÁTÁ
Hřbitov

Byly přesně tři hodiny odpoledne a já otevírala bránu vedoucí na hřbitov. Ani nevím, proč jsem na ten hřbitov šla, když se Jeffa po té včerejší noci trochu bojím. Ironie, co myslíte? Chodím s klukem, kterého se bojím.
Prosím, ať na mě někde nevybafne, modlila jsem se a nervózně se ohlížela všude kolem sebe. Ne, že bych se na hřbitově bála, já hřbitovy strašně zbožňuju, ale po té včerejší noci mám trochu nahnáno a nerada bych to zažila znova.
Dorazila jsem hned k první lavičce, která tam byla...a uviděla ho tam. Byl oblečený jako obvykle. Vypadal v tom vážně hezky a po té události zároveň děsivě. Stál přímo vedle ní, usmíval se a díval se mi přímo do očí. Najednou jsem si uvědomila, že je to ta stejná lavička, ne které jsme se seznámili. Že by to bylo jenom kvůli tomuhle? No, uvidíme.
Přišla jsem k němu a chtěla ho pozdravit, ale než jsem to stihla udělat, políbil mě na ruku.
"Neposadíš se?" nabídl mi a jednou rukou mi ukázal na lavičku, která byla přímo vedle nás.
"Jistě," přikývla jsem a oba dva jsme se ve stejnou chvíli posadili. "Tak, proč jsi mě sem pozval?" zeptala jsem se ho a čekala na odpověď, ale on se jen zasmál.
"Ale no tak, princezno, na tom přece nezáleží, ne?" Chtěla jsem mu honem říct, že mě na tom záleží, ale zastavili mě jeho oči. Sice se na mě mile usmíval, ale v jeho očích jsem viděla zlomylsnost a touhu. Věděla jsem, co udělá dřív, než to stihl udělat, ale stejně mě tě to překvapilo.
NEPODLÉHEJ!
Okřikl mě můj vnitřní hlas, když se naše rty střetly v něžném polibku. Po pár vtěřinách jsem ale stejně té něžnosti oddala. Nic jiného neexistovalo. Jenom my dva...chuť jeho rtů...jeho doteky...vášeň...všechno ostatní bylo pryč...jenom my dva v objetí, nic víc. Upřímně řečeno, mám ráda věci, kterých se bojím a Jeff mezi ty věci rozhodně patří.
Začínala jsem se k němu lepit, ale z téhle vášně mě záhy probudila štiplavá bolest na levém rameni. Prudce jsem se od něj odlepila a během jedné vteřiny vrhla pohled na svoje rameno. Stékal mi po něm sice tenký, za to ale dlouhý pramínek krve. Nechápavě jsem se na Jeffa zadívala.
"Promiň, princezno. Ale já hrozně rád řežu," přiznal. Začal mi opět nahánět strach. Jeho úsměv už vůbec nebyl milý a z jeho očí zlomyslnost doslova sršela. Proboha, to ne! On ne! On nemůže patřit k těm (na první pohled sladkým) hajzlům, kteří si jen tak chodí po hřbitovech a svádějí holky stejného věku, jako jsou oni!
"Hele, Jeffe...promiň, já...já už budu muset jít. Mamka...mamka chce abych jí doma pomohla, takže..." nervózně jsme se na něj umála. Tahle lež sice nezněla přesvědčivě, ale pořád lepší, než nic. A pokud nezabere, vymyslím si jinou. Na vymýšlení je moje hlava jako dělaná.
"Jen běž. Tvojí matce to jistě udělá radost, když jí pomůžeš."
"Dobře. Tak se-tak se zatím měj. Zítra se uvidíme, dobře?"
"Dobře," přikýv. Ani nevím, proč jsem tohle z pusy vypustila. Mojí další slabinou je, že jsem hrozně ukecaná a vždycky se mi stane, že vypustím z pusy něco, co jsem vlastně říct nechtěla, takže vypadám jako totální pitomec.
"Dobře. Tak zatím čau." rychle jsem se zvedla a dala se do pohybu. Na zádech jsem cítila Jeffův pohled a doufala, že mě nesleduje. Jakmile jsem se ocitla za bránou, dala jsem se do běhu. Vůbec jsem ale nevyrazila domů. Vyrazila jsem k lesu. Já vím, je to divný, jenže já ven moc nechodím a pokud ano, tak jen na hřbitov, a kdyby se mě Jeff rozhodl sledovat, jistě by mě nehledal v lese. Plus k tomu, v lese se dá dobře schovat, z čehož vyplývá, že je to fajn místo.

Když jsem dorazila do lesa, všechno jsem si srovnávala v hlavě. Aby bylo jasné, Jeff to na mě všechno jen hrál, aby mě dostal. Je to úchyl, a co hůř, ještě k tomu dobrý herec.
"Bože, proč jsem tak pitomá, a nechávám se svést na zcestí?" zasyčela jsem a přitom jsem se zadívala na nebe. Vím, že to zní praštěně, ale už roky obviňuji Boha z toho, že jsem taková, jaká jsem (omlouvám se všem křesťanům, které jsem urazila). Prosím, nedivte se mi, ale moje jméno je Hebrejského původu a v překladu znamená, že Bůh je můj soudce, takže se nedivte, že to beru takhle vážně a pitomě.
Za sebou jsem zasůechla praskání větví. Prudce jsem se ototčila, ale dřív, než jsem stačila odhadnout, co nebo kdo to je, něco velkého a dřevěného mě uhodilo do čela. Zabolelo to a já upadla do bezvědomí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kikča Kikča | E-mail | Web | 25. dubna 2014 v 20:33 | Reagovat

Jáj.. zlato ty umíš napínat! :DD bylo to naprosto dokonalý! :-D těším se na další, která doufám bude co nejdřív :-D

2 Crazy Girl Crazy Girl | 25. dubna 2014 v 22:25 | Reagovat

[1]: Neboj, zítra ji tu budeš mít ;-)

3 Kačíí Kačíí | Web | 9. května 2014 v 15:49 | Reagovat

To byl určitě Jeff, že jo.?? Proč ona vůbec na ten hřbitov lezla, je blbá a pak do lesa no tě bůh :D :D :D

4 Crazy Girl Crazy Girl | 9. května 2014 v 16:35 | Reagovat

[3]: Doma by jí to stejně nepomohlo, nýbrž Jeff ví, kde bydlí + k tomu jí na ten hřbitov dohnal strach, že kdyby tam nešla, že by jí jeffíček něco proved takže...XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama